Mým rodným krajem je Slavičínsko, oblast, jižního Valašska. Tyto mírné kopce jižního hřebene Vizovické vrchoviny skoro nikdo nezná, nikdo ji neopěvoval, nikdo na ně nepsal slavné ódy. Přesto byla tato krajiny osídlena od pradávna. Už i málokdo z místních ví, že se v Nevšové udržovalo ústním podáním povědomí o velikém městě, ze kterého zbyla jenom studna v místě, kterému se dnes říká Graca (Gradca). Peřinka ve své Vlastivědě moravské připomíná pověst o třinácté župě Svatoplukově. Jenom zasvěcený ví, že při toulkách touto krajinou narazíš na každém návrší na nenápadné hrbolky, které nejsou ničím jiným než slovanskými mohylami. Když takovou mohylu prokopeš, najdeš uvnitř jenom věnec z kamenů, pár skleněných korálků, a když máš štěstí, tak zbytky železného nože. Lidé zde odjakživa příliš neoplývali pozemskými statky. Že zdejší kraj byl osídlen od pravěku, svědčí i mnoho jiných nálezů, například přímo ve Slavičíně
peolitická pec, nebo kostra z doby bronzové s trojbokým kamenem - doklad víry ve vampýry, keltská keramika, velkomoravská keramika. Část velkomoravských mečů byla vykována z železné rudy, která se zde v té době těžila. Dnes už jenom stěží rozeznatelná polní cesta byla v pravěku důležitou obchodní stezkou, po které se dopravoval radiolarit z Vlárského průsmyku na Moravu, ještě stále se zde kousky tohoto žlutého pazourku nacházejí.
I k mé krajině se vztahují různé příběhy a pověsti. V lesích a podél cest jsou rozesety křížky a obrázky svatých, co obrázek, to neštěstí. Studánka Tatarka je pojmenována podle události velice pravděpodobné. Místní hajný zastřelil v těchto místech náčelníka tatarských nájezdníků, aby pomstil svoji unesenou milou. Jako jinde, tak i zde stavil čert lávku přes hluboké údolí, u zaniklého Holíkova statku o půloci straší "Holíkova baba”, chamtivá a zlá majitelka statku, a mnoho jiných pověstí. Vybavují si krajinu mého dětství - úzká polička po svazích kopců, louky u potoka porostlé vrbovými keři, oddělující jednotlivé louky mohutné staré třešně a hrušně, pod nimiž se odpočívalo. Už dávno zmizely z polí staré stromy, zmizely nádherné louky. Přesto neztratila moje krajina svůj půvab úplně. Ještě podél potůčků kvete a omamně voní střemcha, ještě nejsou všechny potoky vyrovnány a zregulovány, ještě se vinou mělkými údolími v úchvatných meandrech.
V lese sice nekvete zlaté kapradí, mně však stačí pohled na obyčejnou kapraď samec, když na jaře rozvinuje svoje spirálovitě stočené listy. Předjaří je ve znamení lískových jehněd, jež bohatě posypávají okolí zlatým prachem pylu. Líska je symbolem předjaří, kvete si a je jí srdečně jedno, že ji mnozí považují za plevel. Dělám si snímek jehněd jako každý rok, a až těsně nade mne slétá zvědavá sýkorka parukářka, aby vyzvěděla, co tu provádím. Mám rád předjaří, ať už mží a kapky deště jsou navlečeny na větvích buků jako průzračné korálky, nebo je hezky a okolo rozkvetlých vrb to bzučí pilnými včelkami a nejenom včelami. Pod keři nedočkavě vyráží první modrofialové kvítky dymnivek plných a už taky kvete lýkovec jedovatý devětsil bílý. Teprve až potom rozkvétají petrklíče (prvosenky vyšší).
Mám taky rád borové lesy mého kraje. Svým podrostem připomínají tajgu, rozkvétají v nich tajuplné květiny jako jednokvítek jeho příbuzné hruštičky, stejně jako plavuň vidlačka nebo vemeníky. Podíváš-li se na květ vemeníku blíže, uvidíš, jak je nádherný se svojí průhlednou ostruhou, v níž je dobře vidět nektar připravený pro večerní opylovače. V teplých květnových dnech tu uslyšíš jemné praskání, přehlušované jenom zpěvem budníčka, to jak se otevírají šišky borovic, aby mohl vítr roznést po širokém okolí křídlatá semínky. Člověk dychtivě vstřebává klid a pohodu, vyzařující z celého lesa.
Na jaře jsou nejhezčí bučiny, jejichž rašící lístky tak nádherně září v jarním slunci. V jejich podrostu rozkvétají klenoty našeho lesa, naše lesní orchideje - okrotice mečolistá a tulák okrotice červená. Tam, kde kvetla několik let, už jí nespatříš a nejdeš ji někde úplně jinde.
Závěrem několik útržkovitých vzpomínek na poetické okamžiky a zážitky z přírody. Je květen, sedím pod jednou ze starých třešní, lehký závan větru a najednou sněží. K zemi se snáší spousta bílých okvětních lístků z třešňových květů. Nebo běžím na lyžích po hřebenu táhlého kopce.

[Editace článku: Marie Rumplíková] Přehled návštěvnosti