Linhartovy

Nechybělo mnoho a nikdo už by o nich nevěděl. Na vrchu Cvilíně nad Krnovem se přesto tyčí mohutné borovice. Jejich koruna sahá do výše čtyřiceti metrů a staré jsou sto padesát let. Zatímco všude v podhůří Jeseníků jsou už původní druhy stromů dávno pryč, na Cvilíně to neplatí. Zahradník Heřman Menzel z nedalekých Linhartov se totiž dokázal postarat o to, aby prastaré stromy zůstaly na svém místě. A nejen to. Jeho zásluhou se borové porosty rozrůstají a někteří lidé jim už začali říkat Heřmanovy borovice. "Koncem osmdesátých let jsem se dozvěděl, že se na Cvilíně chystá těžba a že mají padnout i nejstarší porosty," vzpomíná muž a hladí kůru mohutného stromu. "Podařilo se mi zaktivizovat několik odborníků a společně jsme dosáhli toho, že byly z těžby vyňaty stromy určené k dalšímu množení tohoto vzácného druhu." Borovice, které tehdy unikly pilám lesních dělníků, jsou těmi nejkvalitnějšími velikány na cvilínském vrchu. Každý dostal svou vlastní dokumentaci a nikdo už je nesmí skácet. Musí umřít ve stoje.

* Jak jste se poprvé potkal se "svou" borovicí?

Měl jsem to štěstí, že jsem byl od počátku osmdesátých let šéfem Semenářsko šlechtitelské stanice, která se zabývala záchranou původního genofondu jesenických dřevin. Zpočátku jsem pracoval na záchraně jesenického smrku, který roste v okolí Pradědu ve výšce okolo tisíc dvě stě metrů nad mořem. Později jsem se dozvěděl, že mají podle plánu lehnout holosečí i nejstarší stopadesátileté porosty borovice cvilínské rostoucí na Cvilíně a u Města Albrechtic.

* Liší se něčím tento druh od běžné borovice?

Je ideálně přizpůsoben pro místní kamenité stráně a drsné podnebí. Má velmi hluboký kořenový systém, takže není ohrožován větrem, a ani sníh nepoláme jeho rozložitou a nádhernou korunu. Dosahuje výšky až čtyřiceti metrů a společně s listnáči vytváří bohatý ekosystém.

* Čím je tedy pro podhůří Jeseníků cvilínská borovice cenná?

Když zasadíte špatně strom, nevhodnou odrůdu nebo druh na nevhodné místo, nepozná se to hned, ale až po padesáti letech. Tehdy, až strom dospěje. I když naši předkové neznali žádné genetické zákony, dokázali je ctít a využívat ke svému prospěchu. Už za vlády Marie Terezie měl každý hajný založenou svou vlastní školku a pro ni sbíral jen ta semena, která mu rostla nad hlavou. Nic se nedováželo zdaleka a stromky tak byly ideálně přizpůsobené podmínkám, do kterých byly vysazovány. Byl zachován ekotyp a respektován původ stromů.

* A jak vypadají lesy dnes?

Nástup komunistických hospodářů představoval pro lesy skutečnou katastrofu, protože pro obnovu lesů začalo být používáno nevhodné osivo. Nebyl respektován původ sazenic a dokonce ani takzvaný lesní vegetační stupeň, který úzce souvisí s průměrnou teplotou, v níž rostliny rostou. Když je například průměrná roční teplota nového stanoviště o pouhou polovinu stupně větší, les už neprospívá tak, jak by měl. Tímto zcela nevhodným a necitlivým způsobem bylo osázeno několik set hektarů sazenicemi, které pocházely odjinud a patřily jinam. Byl to důsledek přístupu k lesu jako k jakési neživé továrně na dřevo.

* Jaké dopady mělo a dodnes má toto hospodaření?

Přírůstky takovýchto lesů jsou malé, stromy nerostou a jsou málo odolné vůči povětrnostním vlivům a škůdcům. Důkazem jsou především rozsáhlé kalamity. Dospělé lesy jsou dnes dokladem chyb na nich napáchaných v mládí, před čtyřiceti, padesáti lety. Je to trochu jako u lidí.

* Jaká je situace v lesním hospodaření dnes? Došlo k nějakým podstatným změnám?

Principy hospodaření se změnily od základu. Už se nevozí semínka sem tam, zachovávají se vegetační lesní stupně. Poučili jsme se z vlastních chyb, lidé se pokorně vracejí k tomu základnímu - k přírodě a jejím zákonům. Škoda jen, že to muselo trvat tak dlouho.

* Jaký je to pocit procházet se v porostu borovice cvilínské?

Je to radost smíšená s hrdostí. Mí předkové zde pracovali jako lesníci a ty borovice sázeli. Mně se povedlo je zachránit a tím tak trochu pokračovat v jejich práci, ubránit kus jejich díla pro další generace. Navíc jsem rád, že dnes lesníci více naslouchají zákonům přírody než řevu motorových pil. Les je štafeta, kterou musíme svým dětem předat v takovém stavu, v jakém jsme ho od svých předků dostali.

[Editace článku: Ladislav Hollý] Přehled návštěvnosti