Z lidové pokladnice VI.
Doba postní na luhačovském Zálesí
K dnešnímu povídání o lidových zvycích jsem si vybral pasáže o době postní uvedené v knize Antonína Václavíka Luhačovské Zálesí. V obsažné a velmi podnětné publikaci, poprvé vydané knižně v Luhačovicích v roce 19 0, se autor o předvelikonoční době čtyřicetidenního půstu vyjadřuje podrobně takto:

"Po celý postní čas nikdo nesměl nositi červené barvy a celý půst byl vyplněn prací. Veškeré náčiní od masitých pokrmů se vyneslo na půdu, všechna jídla se připravovala s bukvovým, konopným a mákovým olejem. Vařilo se v hliněných nádobách a tam, kde měli kovové lžíce, vyměňovali je za dřevěné. Každý pátek a středu chodili do kostela, večer se pak modlili společně bolestný růženec a zpívali nábožné písně, z nich nejoblíbenější byly:
Ó srdce kamenné, rozpomeň se..., Vždycky mně na mysli leží, bych do cizí země šel..., Křesťanská duše, rozvaž sobě..., Pospíchejte, nemeškejte, k Jeruzalému...a jiní. Ludé sa zdržali od fšelijakého klnutí a zjevného hřešéní a dyš sa někdo zapomňél a zaklnúl, pravili mu: Nehřeš je svatý půst.
Postní doba byla oživena toliko jedním zvykem, vlastním Hané, že úřady hledají "hajduka". Dnes je tento zvyk omezen na noční úřední prohlídku obecním výborů, kteří procházejí dům od domu. Je významu spíše policejního (má chránit obec od podezřelých individuí) a také žertovného, aby totiž chytili některého nepotícího sa frajera při jeho milé, začež musí pak přistižený v hospodě strážce dobrých ctností pohostiti; neměl-li na to, "tož dostál opukálem" lebo čaganem.
Na měsíc březen připadá také odvod čili "asenda". Po dědině se rozléhala nejčastěji píseň: Ej, Brode, Brodečku, nejsi hoden státi, nejedna mamňénka, mosí zaplakati!
Ale přes to, že je vojna zlá, každý z neodvedených mládenců těžce nese svou nezpůsobilost a s hanbou povinně kupuje svému odvedenému kamarádovi voničku se stužkami. Odvedenec mívá od svých kamarádů až 10 voniček na klobouku, takže stěží klobouk nese.
Ve Velikonočním, či "velikém týdňu" nemá se nic z domu půjčovat, aby vypůjčující neškodil pak celý rok. Hospodyně nechtějí z pověrčivosti ani mléka prodati. O Smrtné neděli nosila školní mládež "Mařenu", též "Mořenu" či "smrtku". Byl to zapentlený došek (na palici), dnes povětšině smrkový stromek, ověšený prázdnými vaječnými "škařupinami" a obrázky. Mládež zpívala píseň: Mařena, Mařena, na oleji smažená...
Děvčata za to, že nesla "Mořenu", dostala syrová vejce, o něž se podělila. Chlapci je doprovázeli škádlením. V Březnici je honili, Mařenu jim sebrali a zapálili. Jsou pamětníci, kteří tvrdí, že fara i škola uvedené popěvky přísně zakazovaly, a proto se místo nich udržely v oblibě i v "Moravském Slovensku" citované popěvky...

Na Květnou neděli se světí kočičky (jívové ratolesti), které mají ochrannou moc proti ohni, pálí se při bouřce a ohni, užívá se jich proti nemocem dobytka a polykají se proti bolesti hrdla. Kdo sní "barušku", posvěcenou na Květnou neděli, ten nezabloudí. Dají-li se jejich větvičky na louky, neryjí je krtci; dají-li se do chléva, nemohou tam čarodějnice škoditi. Mládenci a hoši vyhledávají odpoledne po okolí zlatožluté vrby a řežou proutí "zlatolýčí" na velkonoční tatary.
Ve středu před velikonoční nedělí bývala bohatší večeře, aby bylo lze snáze předepsané posty v následující tři dny zachovati.
Jakmile se na Zelený čtvrtek "zavázaly" zvony při gloria, počali se místo nich ozývati dřevěné nástroje. Velcí mají ještě dnes "tragače" s jedním nebo dvěma koly, menší nosí pod paží "valchy", které klikou otáčejí, jiní "hrkáfky", jimiž volně ve vzduchu vrtí, slabší mají klepače a nejmenší pomalované "hrkávečky", "žabidery" zvané. V tomto pořadí nástrojů také obchází mládež celou vesnici a svým chřastěním zastává zvony. Je to pro "ogary" zvláštní vzrušení, a aby ráno o čtvrté hodině nezaspali klepání, spávají často kamarádi společně. -
Nebo jenom ti "kteří v noci hrčú", mají pak nárok na Bílou sobotu po gloria choditi "po výklepkoch" či "po klepačce". Ti, kteří zůstali doma, vybíhali při gloria na zahradu, třásli stromy a volali: "Slnečko, tento rok obroť, obroť!" V tento den se opět opisuje křídou kolem celého stavení a kropí svěcenou vodou, při tom se modlí pět otčenášů, aby myši, ščúři, žáby a hadi nemohli do stavení. Ještě před východem slunce vycházejí všichni členové rodiny k potoku, tam si myjí nohy, tváře a otužilejší celé tělo, ježto ranní voda velkopáteční zahání všechny oční a kožní nemoci, a zvláště prý působí na krásu. Při mytí, jež se posud provádí, má se každý modliti: Voďénko čistá, tečeš od Pána Krista, očiščuješ břehy, kořéní, očisti mé hříšné stvořéní.
Staří lidé též tvrdí, že prý ve velkopáteční půlnoc jest voda horských pramenů proměna ve víno; tak vypravovali např. o pramenu Sojsínce pod starým Světlovem. Potoční vodou téhož rána vymývali kravám vemena a rohy, aby čarodějnice neškodily dobytku. Ba tato voda se také uchovávala, a bylo-li špatné mléko nebo jiná porucha, vemeno se jí umývalo. Hospodyně vynášejí v ten den před východem slunce na potok díži, nebo alespoň chlebovou lopatu, máslenku a hrotek, aby byly celý rok požehnané chlebem a dojivem.
Ženy před východem slunce pečlivě umetají světnice i celý dům, a metlu pak pouštějí dolů potokem, aby se veškeren hmyz z domu odstěhoval. Kdo chtěl míti ve Slopném zlého kohouta, dával mu na Velký pátek česneku, "že z něho býl sčertěnec, co aš po ludoch skákál". Někdo ve Slopném myl i dobytek.
Na Velký pátek po pašijích chodí vesničané celý den "optúlat Pámbíčka" na kříži a modlit se k božímu hrobu.
Dříve se v tento den nesmělo "zemňú hýbat", říkali, že země spí. Dnes naopak, s oblibou vysazují ovocné stromky, aby prý dobře rodily. Na Bílou sobotu před východem slunce chodí ženy do kostela "hlédat úmrlého Ježiša (střežit; slyšel jsem však i "hledat")."
Vybráno z publikace Václavík A., Luhačovské Zálesí. Druhé nezměněné vydání, Luhačovice 2005, s. 390-394.
František Synek

DALŠÍ INFORMACE: http://www.fos.cz