HARANT z POLŽIC a BEZDRUŽIC Kryštof [ Osobnost ]
HARANT z POLŽIC a BEZDRUŽIC Kryštof (* 1564 hrad Klenová u Klatov, + 21. 6. 1621 Praha) - český šlechtic, cestovatel, učenec, hudebník a spisovatel
Kryštof Harant pocházel ze starobylého rodu české nižší šlechty. Ve dvanácti letech byl přijat jako páže ke dvoru arciknížete Ferdinanda Tyrolského (bratr císaře Maxmiliána II.) v Innsbrucku. Zde se dostalo nadanému, zvídavému a ctižádostivému chlapci důkladného a všestranného vzdělání (mj. ovládal sedm jazyků). S arciknížecím dvorem se také zúčastnil řady cest po Německu a Itálii.
Když se v roce 1584 vrátil zpátky do Čech, marně se snažil proniknout k císařskému dvoru. V roce 1593 vstoupil do armády a pět let bojoval v Uhrách proti Turkům. V roce 1598 se vydal se svým švagrem a přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Palestiny a Egypta. Tuto cestu popsal později v knize Cesta z království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, která vyšla tiskem v roce 1608. Odrazila se v ní jeho sečtělost, široké znalosti dějepisné, zeměpisné i přírodopisné. Projevil se také jako zručný kreslíř, neboť si sám knihu ilustroval. Někdy kolem roku 1600 se v Plzni seznámil s císařem Rudolfem II. a byl přijat do dvorských služeb. U dvora se stal "milým a často vyhledávaným společníkem", neboť byl nejen vzdělaný, zcestovalý, ale i vybraných mravů a zdatný sportovec a lovec. Skládal také latinské verše, kreslil a byl výtečný hudebník. Na Rudolfovo doporučení byl povýšen do panského stavu.
Do politického života nijak výrazně nezasahoval. Rád prodléval na svém hradě Pecka, kde se věnoval hospodaření a uměleckým zálibám, zejména komponování (jeho pětihlasá mše a moteta se hrají dodnes) a kde měl i svou proslulou zámeckou kapelu.
Asi na počátku stavovského povstání v roce 1618 přestoupil k utrakvistům a účastnil se povstání, k jeho vůdcům však rozhodně nepatřil. Za Fridricha Falckého byl presidentem české komory. V létě 1619 stanul jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády před Vídní a dal z deseti děl ostřelovat (bez valného úspěchu) okna císařského hradu. Byla to troufalost, kterou mu císař Ferdinand II. neodpustil. Po bělohorské porážce se uchýlil na hrad Pecka, kde ho zatkl Albrecht z Valdštejna. Spolu s dalšími účastníky povstání skončil svůj život na staroměstském popravišti.
