Pověst o názvu Liptáně. [ Pověst ]
Podle záznamu Františka Horáka ve farní kronice liptáňské vypravuje Petr Hrab
Dnešní název obce Liptáň vznikl z novějšího německého jména "Liebenthal" , ačkoliv vesnice byla původně slovanská. Ze starého slovanského názvosloví se zachovalo jméno potoka, který protéká obcí - "Pastvina", v německé formě - "Pestwine". Slovanské jméno zaniklo a není po něm památky.
Nový německý název "Liebenthal" má však malou významovou příbuznost spůvodním německým pojmenováním vsí, jak se nám zachovalo listinných dokladech ze 13. a 14. století: "Leuenthal" neboli "Löwenthal" , latinsky "Leovallium". První část tohoto složeného slova je zřetelným označením lva (něm. Löwe, lat. Leo) , kdežto německý název "Liebenthal" má však malou významovou příbuznost s původním německým pojmenováním vsi, jak se nám zachova-lo v listinných dokladech ze 13. a 14. století : "Leuenthal" neboli "Löwenthal", latinsky "Leovallium". První část tohoto složeného slova je zřetelným označením lva (něm. Löwe, lat. Leo), kdežto nový německý název má v této části složeného slova lásku (něm. Liebe). Za staletí snesl život v údolí Pastviny jistě dosti důvodů, aby se láska dostala do jména vesnice. Naše pověst však vypravuje , jak se do jejího původního pojmenování dostal lev.
Zakladatelem Liptáně byl podle kronikářských záznamů rytíř Helembert z Věže ( Helem-bert von Thurm nebo též Helembert de Turri ). Rytířského přívlastku "z Věže" nabyl podle pověsti proto, že byl předtím hlásným na hradě Schaumburgů-Holsteinů. Věrnáb a ostražitá služba na hlásné věži zůstala tedy ozdobou jeho rytířského jména i poté, když opustil hrad svého pána a dal se na křížovou výpravu do Svaté země - To však musíme přerušit pověst a připomenout, že lidová poezie zde nesouhlasí s historickou skutečnosti. Nešlo o výpravu do Palestiny, nýbrž o válečné tažení českého krále Přemysla Otakara II, v jehož vojsku se zmíněný rytíř podílel na výpravě proti pohanským Prusům po boku olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburgu. Za účast při tomto tažení odměnil olomoucký církevní hodnostář Helemberta z Věže lénem, jež se vztahovalo na území nynější Liptáně a Třemešné. Pověst však má pestřejší vysvětlení pro založení těchto vsí. Říká, že k účasti na bojích o osvobození svatých míst z rukou nevěřících pohnul mladého ušlechtilého rytíře syn ušlechtilého domu Schaumburgů, který byl už v té době proboštem, a Helembertovi byl vždycky přátelský nakloněn.
Po dlouhé a únavné cestě, jak pověst poznamenává, se odhodlaný rytíř konečně ocitl tváří v tvář nepřátelům křesťanstva. Byli to Saraceni. Rytíř se dal statečně do boje a byl ochoten položit svůj mladý život na poli cti a slávy. Vždyť k rozhodujícímu zápasu o víru a duši byl veden svými vychovateli z dětství. Napadení protivníci však se uměli lépe pohybovat ve své zemi nežli jejich evropští nepřátelé, a proto se vyhýbali přímým bojům, dokud křižácká vojska nebyla zdecimována nezvyklým podnebím a útrapami dlouhých pochodů vyschlými krajinami. Neměl tudíž ani Helembert dosti příležitostí, aby uplatnil svou udatnost v bojích, na něž byl zvyklý z domova a pro něž byl vycvičen. A tak se ani nerozkročil nad hromadou porubaných lebek muslimských nepřátel, jakby si přál, ani sám nepadl ranami ostrých saracénských šavlí. Chytrost domácích vojsk mu připravila jiný osud. Upadl do zajetí a byl uvržen do otroctví.
Jakmile se trochu vzpamatoval z pohromy, kterou připravili domácí jeho jednotce, kul plány, jak by se dostal na svobodu a zpět do řad křižovníků. Práce v zajetí mnoho neměl, a nebyla to práce těžká, avšak hlídán byl tak ostražitě, že zatím nebylo možno se odvážit útěku. Uplynuly měsíce a zajatec se nesetkal ani s jediným člověkem stejného nebo podobného jazyka, ačkoliv nešťastníků stejného údělu viděl okolo sebe nemálo.
Kromě jiných prací dostal za úkol pečovat o lvíče, které kdesi ulovili jeho páni, aby jim doma působilo kratochvíli. Snad stejně toužení po svobodě, snad i nedostatek příležitosti věno-vat laskavost svého srdce člověku, podnítili našeho krajana v cizí zemi k tomu, že k lvíčeti přilnul takovou náklonnosti, jako ani šelma nemůže přehlédnout a vycítit. Krotil jeho divoké zvyky a učil ho způsobům, jakým lze vyučit domácího psa. Trpělivost a laskavost přinášely úspěch. Lvíče vyrůstalo vedle Helemberta jako krotký tvor, zvyklý na lidský hlas, jeho pokyny, rozkazy a varování či kárání. Muslimské panstvo tento výchovný úspěch zajatcův bavil, a proto mu dopřávali více svobody, než bývalo zvykem. Lva od něho nikdo neodváděl, takže mezi těmi dvěma vznikla až dojemná shoda. Lev byl ochoten i hradby přeskočit aby se dostal k svému příteli, byl-li od něho odloučen.
Tak se stalo, že i věrné zvíře se dostalo na svobodu, jakmile se našla vězni příležitost
k úniku. Zpáteční pouť do vlasti nebyla snadná ani pro jeho věrného průvodce. Oba se však po mnohých útrapách dostali na Moravu, kde se mezitím stal církevním velmožem někdejší Helembertův rádce Brůno. Přijal utýraného válečníka vlídně ve své biskupské rezidenci v Olomouci a nabídl mu službu i odměnu za jeho zásluhy o osvobozování svatých míst. Poslal ho až na hranice své diecéze,tam, kde se nad údolím která posílá své vody k biskupskému městu Osoblaze, a nad Mušlovským potokem tyčí tři kopce. Uložil mu, aby na svazích těchto tří kopců založil dvě vsi a obě mu udělil v léno. Biskupova vůle se stala skutkem. V údolí Mušlovského potoka vznikla Třemešná a v údolí Pastviny vznikla Liptáň. Její starší německé jméno "Löwenthal" prozrazuje, že věrný lev provázel svého pána až do jeho nového panství. V Liptáni si vybudoval nový leník olomouckého biskupa dvůr a uprostřed dvora obytnou budovu s věží, budovu jako hrad. Věž tu připomínala jeho dřívější věrné služby šaumburskému domu i jeho rytířské jméno. Dvůr dal obehnat vodním příkopem a valem, vodní příkop dal překlenout padacím mostem. (dnes již není památky po tvrzi). Ve svém sídle se cítil jako pravý středověký rytíř v opevněném hradu. Avšak v pokojných dobách budování nového panství nezapomínal na léta trýznivého zajetí. Připomínal si je půlměsícem, který připevnili na věž malého kamenného kostelíka. Tento půlměsíc,znak islámuu, znak islámu, se prý na kostelíku udržel až do roku 1870, kdy byla věž stržena.
Vlastivědný zpravodaj Krnovsko č.4
Září 1958
